Jsem v krinolíně lariatu oblečen,
mou košilí je tichá savana
a v sedle sním svůj kostkovaný táhlý sen,
sen omšelého Dona Juana.
Tisíce krásek voní šalvějí,
mou lásku sosny stínem oplácí,
jen na koni se se mnou projet nechtějí,
dál ve větru sem-tam se kymácí.
Měsíc mě označkoval cejchovadlem lesů,
sombréro z kaktusů si vyzývavě nesu,
je moje láhev dávno dopita
a v dáli tepou kopyta.
Že pistole už Oklamohou nezazní,
to nemrzí mě, bude aspoň klid,
a že se ráno jako jindy rozední,
je lepší, nežli zlato objevit.
Hacienda v dáli není má
a nepatří mi stáda kolem ní,
a jestli mě tu vůbec něco dojímá,
tak na dně kapsy tabák poslední.
Měsíc mě označkoval cejchovadlem lesů,
sombréro z kaktusů si vyzývavě nesu,
je moje láhev dávno dopita
a v dáli tepou kopyta.
I Llano Estacado zná můj zpěv,
u Tennessee jsem řval do hřmění stád,
jsem zkřivený a hořký jako babí hněv,
ač mrtev, přesto žiju napořád.
V nábojích prach mám z dálných cest,
já brodil řeky, projel údolí,
žíznil jsem v poušti, viděl tisíc měst,
mám koně, laso, hlad a pistoli.
Měsíc mě označkoval cejchovadlem lesů,
sombréro z kaktusů si vyzývavě nesu,
je moje láhev dávno dopita
a v dáli tepou kopyta.