me tata hrozně mlatil a ponižoval. Trvalo mi to.vic jak 25 let, nez jsem se sebrala a vybudována si normální zdravý sebevědomí. Některá traumata ale přetrvávají i když s nima pracuju. Svoje deti absolutně nemlátím, chovam se k nim s respektem ale i s přísností a jsou to naprosto skvělí lidé.

Super rozhovor. Děkuji oběma aktérům.

Tak děti pohladime za to co udělají a dáme jim mobil do rukou. když to nepřesáhne nějaké hranice a zaslouží si,tak jen ať je někdo plácne. Nám to nikdy neuškodilo a když se jim rodiče budou dostatečně věnovat,tak pak nebude ani důvod je bít. A když tak bych začal u těch rodičů.

Já jsem byl za komunistů rodičema hodně bit a nevím, že by to na mně zanechalo nějaké negativní následky. Pamatuju si jediný výprask, který mě hodně bolel a to proto, že jsem dostal neoprávněně. Tam, kde jsem si to zasloužil, jsem se skoro i smál. Já jsem patřil totiž do party sígrů a soutěžili jsme, kdo bude doma víc bit, protože to byl důkaz drsňáctví (dokonce jsme soutěžili o to, kdo bude mít ve škole víc poznámek a poznámka samozřejmě znamenala výprask). Odnesl jsem si z toho ale jeden poznatek: bití k žádnému pozitivnímu výsledku ve výchově nevedlo a proto jsem já nikdy žádné dítě neuhodil, považuji to totiž za selhání ve výchově. Když si rodič dokáže udržet respekt nenásilnými metodami, nemusí sahat po rákosce ani facce a dítě si ho víc váží. My jsme měli z rodičů, co nás bili, akorát srandu. Za našich mladých let byly výprasky standartem a nevím, že by si z toho někdo něco dělal (ani rodiče ani děti), ale dnes už je to jiné, dnes sáhnout na dítě znamená psychické potíže u dítěte a proto je to nepřijetelné. Prostě jiná doba. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, my jsme byli psychicky velmi odolní, ale dnešní mládež se při každé menší krizi hroutí a to podle mne rozhodně dobré není.

Ja som dostala par faciek a aj tahanie za vlasy a v puberte som sa koli tomu bala komunikovat s ludmi a mala som vobec problem vyjadrit svoje emocie a pocity. Bola som dost uzavreta a jedina cesta ako sa odviazat bol alkohol a agresia. Az ked som mala 38 rokov som sa zacala prejavovat a bolo to prave po smrti mojich rodicov. Cely cas som im vycitala, ze mi speavili blok v emocialnom zivote, ale nikdy sme sa o tom ani nerozpravali

Říká se "škoda facky, která padne vedle", ne "škoda facky, která padne". To úplně postrádá smysl.

Jsem nejmladší z 8 děti, rodiče nás netrestali

Jsem nejmladší z 8 děti, rodiče nás netrestali