Tak s tím absolutně nesouhlasím. Zemřeli mi dva partneři a fungovat se opravdu nedá dlouhou dobu.

@@lv1162 Každý je jinak odolný a nedá se paušalizovat jen podle toho, jak takové události prožívá jeden jediný člověk. Každý člověk je jiný, originální, jedinečný a každý se s životem vyrovnává jinak. Někdo se hroutí z maličkostí, někdo až z velkých událostí a někdo vydrží pohromy a katastrofy s klidem pevné skály. Důkazem jsou třeba lidé, kteří přežili hrůzy koncentráků za 2. světové války a dožili se vysokého věku ve zdraví.

Ta je hodně jednoduchá. Ani neví o kolik je mladší než David. Jeho smrt oznámí rodičům přes SMS a tak různě. Celý rozhovor dala o době vědět,že je totální blbka. Řekla bych až debilni krava.

Dobrý den, paní Čermáková, pořád je dobré mít na paměti, že je to jen půlhodinový rozhovor, ve kterém si povídáme o něčem, co trvalo nejdřív 18 let a pak 2 roky. Nedá se v něm obsáhnout všechno. Je těžké zaměřit se na to, co bude člověk popisovat, velmi konkrétně vyprávět a vysvětlovat. Zdaleka nerozumím všem textům, ale....o to vůbec nejde právě. Je v pořádku, jak na vás působím já a tohle povídání a je taky v pořádku, že nedokážu všechno vysvětlit tak, aby lidé pochopili, jak já to přesně myslím a už vůbec jsem se nedostala k tomu, abych popsala, čím vším jsem si po smrti Davida prošla a čím vším jsme si prošli spolu, když tady byl. David už k tomu bohužel nemůže říct nic, a tak je taky důležité si uvědomit, že ať dám těch rozhovorů 5 nebo 20, vždycky to bude jen můj pohled a už nikdy se nedozvíme, jak by na tohle všechno reagoval on. A jak já bych si přála, abychom si teď mohli popovídat třeba týden vkuse.... Přesto chci poděkovat za váš komentář, protože ikdyž je v něm cítit mírné zklamání, není útočný a vyhrocený tak, jako jiné a dá se na něj normálně odpovědět. Mějte se krásně.

@@katerinabrezinova7603 Dobrý večer, paní Březinová, i z půlhodinového rozhovoru je patrné, že jste skvělá. Děkuju za tu otevřenost a upřímnost. Ať je Vám i dětem osud nakloněn.

Ale houby, já Davida znala osobně ještě z dob novinářských. Na Davida jste musela mít to správné dešifrovací zařízení. Občas se mi ještě teď stane, že něco prožiju a řeku si:" Jo, takhle jsi to myslel?" David byl hodně hluboká duše, inteligentní chlap, občas pro nás obyčejné lidi nesrozumitelný. Ale pochopili jste třeba až jste něco prožili. Musím říct, že my hodně věcí z naších rozhovorů došlo až když jsem ovdověla a zůstala se třemi dětmi sama. To ještě David žil a když jsme mu psala, že ten můj chlap, už není, tak mi na to napsal: "Ale je, všude tady kolem Tebe, jen se ztiš a vnímej kolem sebe. Neřeš nic, ono to samo přijde, on si najde cestu ke svým dětem přes Tebe. Pořád jste na to dva. Jde ke svým dětem přes Tebe." Opravdu jsem se musela ztišit vnitřně. Uzemnit svoje Chci, Musím udělat, musím mít. Musela jsem poslouchat, to co přišlo od jinud. A ono opravdu přišlo a v ten čas, kdy to přijít mělo. Přestala jsem se vztekat a ječet do Vesmíru, co to vyvedl, jak mám zvládnout dva studenty a jedno batole sama s učitelským platem. A zvládla a skvěle. Děti jsou spokojené a šťastné. První várka už odešla. Doma už jen 12 letá a je nám spolu krásně. Letos v létě jsem bojovala po úraze o nohu. Ve velkých bolestech jsem musela řešit, zda si nechat nohu uříznout nebo ne. A pak jsem najednou věděla odpověď a i vysvětlení, uklidnění, sílu. A vcelku je jedno, od kterého z nich to přišlo. Cítila jsem je v tom oba + všechno čeho jsou součástí. Víte s takovými chlapi jako je David a můj partner nelze vést dlouhé hovory u vínka a romantické hudby a skončit to romantickým pomilováním či šťastným zplozením dalšího potomka. Za prve, to co máte na srdci, stejně už dávno víte a oni vás k tomu jen navedou nebo dodají ten správný dílek a zapadne to jak puzzle. Za druhé je by to nudilo, protože seč jsou to tvoři mírně rozvážnějších pohybů, tak hlava a duše má pořád napilno. A za třetí vás po třetím vašem oponování či proti návrhu pošlou do zadele..protože oni v sobě vědí, oni cítí, vědí, jak to má být. A vědí, že ač se Vám to nelíbí, ač se perete, ač bojujete, tak svět si jde stejně svojí cestou a vaše "Ale já chci" nebo moje oblíbené "Nojo, jenže když" je stejně už dávno vyřešené. To jen vy ještě nemáte tu správnou šifru, abyste to rozluštila a pochopila. Že k tomu musíte dojít sama. a v tom Vám oni nemůžou pomoc. To je vaše cesta. Nevím, jak u Stypku, ale u nás v době největšího životního průseru - smrti miminka- nejvíc pomohlo v těch probrečených nocích jeho poplácaní po rameni, nebo jsem chodila k němu do pracovny si položit jen hlavu na jeho klín. Žádné dlouhé rozhovory, utěšování - co by taky asi řekl, že? To bude dobrý? No do prdele, ne, to nikdy nebude dobrý. Syn neožije, nebude dělat vylomeniny a nosit poznámky. Samozřejmě mu taky bylo líto a těžce. Bylo to i jeho vymodlené dítě, ale on cítil, že to tak má být. Já si zoufala, že už nikdy nebudu mít vlastní dítě(první dvě děti máme adoptované) a téměř do roka a do dne od smrti Matyáška jsem rodila holčičku. No a dnes? Já, co jsem naprosto nahlas brečela uprostřed náměstí v partě kamarádů, že já mít nikdy děti nebudu, protože jsem neplodná, mám tři děti, jedno vnouče a jednoho vnoučka jezevčíka hafínka(prý jako trénink na černé vnouče - adoptivní syn je černoch). No a vidíte, zatímco já z toho všeho mám šediny, vrásky, těžké vzpomínky, tak můj klidný partner sedí se Stypkou někde na pivku a mlčky jsou hrdými otci tří děti. Jak, Vám paní Kateřino, rozumím a přesně vím, co měla říct ta věta, že jste si s Davidem ani nemohla povídat.(stejně by to bylo zbytečné). Že jste měla pocit méněcennosti, protože on byl Stypka (lidi v tom slyšeli- protože on byl mistr, celebrita(ježíš, teď by se smál, jak to uměl jen Stypka), jen my, co máme to správné dešifrovací zařízení víme, jak to myslíte. To nemá nic společného se zemskou slávou, ale z toho, že on byl hlouběji, viděl a věděl, a hlavně rozuměl. A hlavně milá Kateřino, co na tom, co si ti, co nevědí myslí. Jednou buď pochopí nebo někdy příště.

No, asi vás taková situace ještě nepotkala. Nesuďte, nevíte.

Máte naprostou pravdu. Asi to něco značilo, že se tolikrát rozešli. Nechal nám tu tři děti a možná to byl ten důvod, proč osud chtěl,aby nakonec byli spolu. Ale absolutně mi k sobě nešli.

Váš komentář je úplně mimo a je mi z něho nanic! To, čemu nerozumíte a co nechápete, lze jednoduše nazvat jako život. A k tomu všemu nedokážete u člověka nejen ocenit, ale ani detekovat otevřenost a bezprostřednost. Pokud byste totiž tyto atributy lidského jednání rozpoznat dokázal, pak byste si možná dokázal i představit, jak spolu mohou dva lidé specifického naturelu fungovat..

​@@martysestak9179 Řekl ,,prostě život" a obhájil si cokoliv... gratuluju. Nedokážu ocenit hlavně apatii a bezcitnost. Nenapadlo jí mluvit o jeho písničkách. Třeba o tom, co měl rozepsáno a nedokončil. Hrozně málo o jeho stylu skládání. Měla potenciál vidět do jeho tvorby víc, než kdokoliv jiný. Komu jinému, než ženě by řekl například význam textu, kterej právě napsal. Bylo toho tolik, o čem mohla mluvit, tolik potenciálu a nakonec se všechno točí jen kolem její osoby. Dozvíme se, že žila vedle něj a co David dělá, ji nezajímalo. O době jeho smrti říká, jak to bylo vzrušující, jak se toho hodně dělo. Ať už to myslela jakkoliv, vyznění je příšerný. ,,Je to jak má být, teď se nám žije dobře, tatínek se postaral". Za mě velký zklamání.

@@vaclavcermak4393 Takže podle Vás se měla zhroutit rok nefungovat a kašlat na 3 děcka. To byste oceníl jako empatii. Je vidět, že absolutně nevíte, jaké to je zůstat sám s tolika dětma.

@@vaclavcermak4393 Asi jo👍

Vám umřel partner a nechal vám tři děti? Myslím, že ne. Tak to nepojmenovávejte, že je to tragédie. Tragédie by to byla, kdyby jsme z toho podělali, že by jsme to neustáli, spáchali sebevraždu, i byť jen sebevraždu svojí duše, rezignovali na život, zavřeli se do komůrky v černých šatech a tam jen ronili slzy, nebo začali fetovat, pít. V poledne byl pohřeb a já v šest šla s jeho nejmladší dcerou do divadla na Ferdu Mravence, na kterého se měsíc těšila. V pátek jsem ho pohřbila a v sobotu jsem vezla syna na fotbalový zápas a řvala "Dej gol", večer jsem vezla tu nejstarší s kamarádkami na koncert. Myslíte, že jsem svého partnera nemilovala nebo si ho nevážila? Myslíte, že by můj partner či děti ocenili, kdybych je zamkla doma, zhasla, zapálili bychom svíčky a hořce plakali nad ztrátu otce? Že on by to tak chtěl? Hovno, milý pane, děti chtějí i po smrti otce jíst, pít, vidět tohle a tamto. Honit se za kulatým nesmyslem, dostat první pusu a nechat si podepsat oblíbeného zpěváka na stehno. Chtějí vidět jak Ferda mravenec naučí Berušku správně a opravdově milovat. I my vdovy s jakýmkoliv počtem dětí se smějeme vtípkům našich dětí, vzpomínáme s nimi na jejich otce bez slz a vzteku. Naopak s láskou a vděkem. Prožíváme štěstí našich dětí. V každém jednom z nich máme kus toho chlapa. Někdo jeho geny, někdo jeho energii, vaši společnou lásku k tomu dítěti a štěstí z něj, Jediné, kdy mi ten můj chlap chybí, je když se chci podílet o vtipnost nějaké situace, kdy se nemám s kým podělit o tu pýchu a štěstí.: "Koukej, už jezdí na kole. Koukej, dal gól. Koukej, jak jí to namalované sluší. Máme hezkou dceru, co?". Tam mi chybí. Jenže i na tohle mi zrovna David odpověděl. "Je tady všude kolem vás. Jste spolusoučástky! Tak si nefandi, že jsi tady sama. Trocha z té odpovědi je v písničce o tom sousedovi, co má tři děti a z holuby letí (Nevím, přesně jak se jmenuje. Nemám jeho písničky až tak naposlouchané.) Třeba pochopíte. My, vdovy se třemi dětmi, ale musíme jet dál. Děti chtějí jíst, pít, vozit na tréninky, hrát si s vámi, smát se mazlit se i když táta umřel. My, vdovy se třemi dětmi, ale musíme jet dál. Děti chtějí jíst, pít, vozit na tréninky, hrát si s vámi, smát se mazlit se i když táta umřel. Žijeme život, pane.

Přesně jak píšeš, nerozumíš a tak to mělo s tvým komentářem i skončit. Všechno ostatní cos napsal je zbytečné a jen reflektuje tvúj vlastní pohled na svět, který hodnotíš z krátkého rozhovoru.

Věci nejsou často takové, jakými se zdají být (řekl jeden moudrý muž). Zkuste si přečíst svůj komentář - soudíte bezcitnost - a sám se chováte soucitně? Čistě pragmaticky: kdyby se paní Katka "utopila" v tragédii, mohli tu zůstat 3 sirotci. Nedejte na dojmy... Díky bohu, že má vnitřní sílu to ustát! A ještě si dovolím tu napsat citát moudrého Vladimíra Kafky (můžete lehce zjistit, kdo je-byl): "Smrt je výsledkem našeho života a zároveň návratem k vlastní podstatě." (nedávno jsem napsala na parte mého táty, který mi zemřel doma při pohledu do jeho očí... Byl to hluboký zážitek, právě proto, jak moc jsem ho milovala - a žádný smutek...).

Já z ní cítím velkou vnitřní sílu, laskavost, lásku k Davidovi. Necítím z ní žádnou bezcitnost.