ako chlapec, narodený v roku 1980, som vyrastal na novom sídlisku, postavenom na mieste po zbúranej časti Kysuckého Nového Mesta. Síce okolo našich panelákov už boli dokončené chodníky, trávnik aj pieskovisko, najradšej sme sa chodili hrávať do ruín práve búraných starých domov, ktoré ustupovali novým bytovkám. Ľudia tie domy opustili ale nechali v nich mnoho vecí a tie sme vždy radi prezerali. Detstvo bez internetu, bez videohier... jednoduché a šťastné!

Jsme tak před 20 lety byli v jedné rumunské vesničce v horách po deštích, plno bláta jako na tom sídlišti a my byli umazaní od hlavy až k patě, zatímco ženské v tom cupitaly v lodičkách a měly všechno čisté, nechápali jsme:-)

On byl zakopanej pes v tom, že po válce se prostě (nabeton z důvodu obřího rozmachu výstavby ve všech odvětvích) přišlo se strategií, že se všechno zprovozní v jak nejprovizornějším stavu to půjde, a tím pádem co nejrychleji. Samo o sobě to nebyl špatný nápad (pokud to samozřejmě někdo neurychloval třeba i na úkor kvality, aby se to dokončilo do konce pětiletky či k tomu a onomu výročí - a jeho pak poplácali po ramenou). Domy a byty, fabriky, železniční tratě,..., vše mohlo začít sloužit lidem jak nejdřív to šlo. Jenže problémem bylo, že těch staveb bylo až šíleně moc, a podniky nevěděly, kam dřív skočit. Takže potom ty dokončovací práce často hodně vázly. Proto byla spousta nových tratí (těch postavených v prvních pětiletkách) několik let zabezpečená nedostačující telefonikou, a s provizorníma staničníma budovama. Proto se na nově zkolaudovaná sídliště zpočátku jezdilo jen autobusem, chodilo se po blátě, nebyly tam školy, obchody, a vlastně ani chodníky a veřejné osvětlení. Krásným příkladem bylo třeba, co vše měly na starosti Pozemní stavby Brno. Od roku 72 nebo 73 stavěly sídliště Bohunice, ale ještě uprostřed jeho výstavby už v roce 77 rozjely stavbu sídliště Líšeň I. Nejdřív jen inženýrské stavby, ale od roku 79 už rovnou paneláky, takže sotva se dostavěl poslední bohunický panelák, už museli zbývající stavaři letět do Líšně. Tam ještě nebyla zkolaudovaná ani půlka sídliště, a už se na podzim 81 rozjela stavba sousedního sídliště Vinohrady. Čím míň domů zbývalo zkolaudovat v Líšni, tím víc se makalo na Vinckách. A od počátku roku 1986, když zbývalo na Vinohradech dodělat celou severní půlku a nejeden panelák z jižní, rozjeli stavbu dalších paneláků v Bohunicích. A o další rok-dva později začli se stavbou sídliště Kamenný vrch I. Že tím pádem neměli čas na to, aby se v těch dokončených sídlištích rychle dodělala občanská vybavenost, se nejde divit. Ono by bohatě stačilo, kdyby se lidi vyjádřili, co vlastně chtějí. Jestli chtějí bydlet co nejdřív i za cenu toho, že se budou za tmy brodit blátem, nebo si na to nové bydlení počkat o pár let dýl, ale pak od prvního dne bydlet na plně dokončeném a funkčním sídlišti.

Bordel všade kam oko dohliadlo, síce skoro každý doma čisto že by sa dalo zo zeme žrať ale na spoločnom majetku málokomu záležalo zahumusené poškrabané a počmárané výťahy, bordel na schodiskách roztrepané telefónne búdky . Ale hlavne že to bolo akože zadarmo.

Presne sme sa takto hravali po paneloch sme sa zliepali na sebe naukladanych.Ked sa robila cesta,tak tam.

1:44 oops

Až na to bláto, to musela být skvělá doba!

Nevite proc byly ve mestech tak cerne, spinave, oloupane fasady na vsech domech a na Zapade fasady ciste, opravene?

Coby asi dnes mladí lidé s rodinami za takové zablácené město dali ?

Ještě, že ty paneláky byly postaveny. Kde by bydlely ty miliony lidí, kdyby nebyly? Tolik mostů po roce 1989 taky nikdo nepostavil, aby se tam všichni vešli. :)