Dobrý den, neberte to tak absolutně:) Jednak s vámi vlastně souhlasím, sám píšete že zákazy obecně nikam nevedou a že možnost kontroly nad svým životem je pro děti důležitá - v tom se shodneme jednoznačně. Co se týká regulace technologií spíš vidím, že jste možná ten párminutový výřez z toho, co by se dalo kolem toho říct vzal moc doslova, ačkoli to bylo jen pár příkladů z obecných doporučení z výzkumů a poraden psychologů. Samozřejmě, že pokud byste chtěl přesný návod na každé dítě, museli bychom hodiny mluvit konkrétně o jednotlivých typech (a věku) dětí a rodičů a situací... A jelikož, jak píšete, nemáte děti - takže NEVÍTE jaké konkrétně doopravdy budou a jak moc se vám podaří nabízet jim adekvátně lákavé alternativy (věřte, že jich v okamžiku, kdy "všichni spolužáci můžou a já ne" moc není a je to velká alchymie). Dát jim naprostou volnost je dost odvážný krok, který vám málokdo, kdo s tím má zkušenost doporučí - ale je to jemná hranice a dost možná to chápeme podobně, jen s lehkými odlišnými niancemi (nabízet zajímavější alternativy je rozhodně jedna z důležitých cest, ale ne samospásná). Potřebuju vždy vidět konkrétní dítě Některé potřebuje přímé konkrétní návody, jiné přesně naopak, ale vždy je tam nějaká míra rodičovského příspěvku a dětské kontroly nad situací - a základem je jejich vztah mimo stresové situace. Váš osobní příklad z dospívání může být například o tom, že existují typy lidí (zvláště chlapci to mají těžší), u kterých je vyšší riziko návykovosti - například pokud máte genetickou predispozici, která vytváří citlivost regulace dopaminového systému a serotoninových receptorů zapojených do emoční seberegulace. Takový člověk mívá určité vlastnosti (neříkám, že se vás to týká, jen je to charakteristika jedné rizikovější skupiny) jako horší sociální dovednosti, vyšší impulzivita a tím horší schopnost regulace stresu, sociální úzkost apod. Pokud máte dítě s takto citlivějším dopaminovým systémem, budete muset vyvinout ještě vyšší míru zapojení kontroly a konzultací - vždy však je důležité aspoň nějak děti do rozhodování zahrnout a pravidla spoluvytvářet i když to u závislostí jakéhokoli typu nejde 100%. Co to konkrétně znamená: předestřít téma jako situaci ke společnému řešení - ne jako hotový příkaz, popsat rizika, upozornit na vše ostatní, co je potřeba "stihnout pro dobrý vývoj a fajn život" a co nesmí obrazovky vytlačit ze života, nechat dítě vyjádřit své emoce a názory, ptát se ho, ukazovat a žít to sám ve vlastním životě a tak se společně k něčemu dopracovat. Je to složité a musí se někdy zkoušet, co v konkrétním případě zafunguje, takže obecné zaručené návody dát nejde, jen takové vodítko jaké bylo v rozhovoru zmíněno... Pokud byste "jen" nabízel zajímavější alternativy, šijete si na sebe bič v tom, že jakmile zmizíte z dohledu a nebudete moct nabízet a alternativy nebudou dostatečné, bude dítě tam kde jste byl vy. Je to vlastně opačný extrém k příkazům. Problém je v té mírné závislosti, která vypadá ze začátku nevinně - kdyby vaše dítě bylo závislé na něčem "viditělnějším", řešil byste to "pouze" nabízením alternativ nebo byste sáhnul po všechn dostupných nástrojích? Klíč je v tom naučit dítě technologie krotit (i za cenu toho, že se dohodnete, že mu s tím krocením budete nějak pomáhat). A to se neobejde bez společného povídání o rizicích, hraniciích, nastavování měřítek, jak poznat, že jsem v limitu toho, co je pro mě dobré atd. Existují i nejrůznější rodičovské pojistky a aplikace, ale tam je potřeba pamatovat na to, že většinou se v okolí dětí najde někdo, kdo je naučí je obejít/vypnout (a my se o tom nedozvíme). Takže důvěra, vztah a povídání je pořád základ. Je zajímavé, že i samy děti přiznávají, že se jim to vymyká z kontroly nebo, že by to mladším dětem nedoporučily a často - když je nelinčujeme, ale otevřeně s nimi mluvíme, si samy řeknou o nějakou míru pomoci. Potřebujeme, aby měly důvěru nám říct o tom, když narazí na něco, čeho se leknou atd. Snad jsem to trochu víc osvětlila, přeju všechno dobré:)

@@lepsirodina-paulafassati5654 děkuji vám za velmi zajímavý a obsáhlý komentář. Musím říct, že na mě obecně působíte velmi pozitivně a považuji drtivou většinu toho, co od vás padlo, za zcela správné. Vymezil jsem se vlastně téměř výhradně vůči tomu, co jsem psal, což je zcela jistě ovlivněno mojí osobní zkušeností. Musím uznat, že na tom co shrnujete v odpovědi určitě něco je, není jednoduché najít správný balance a člověk nikdy neví, jak se věci budou vyvíjet, až s vlastními dětmi uvidím, jak bude vypadat praxe :D

Martin Nechápu, na Spotify díl standardně je.

@@petr.ludwig Už som si to všimol, tieto podcasty nahravate do CZK verzie, ale potom je tam chyba, lebo Siddhartha je tiež nahraný do CZK verzie na Spotify. Ale už sledujem obidve. Dik

Petr Kubicek Kamera je ve stativu, takže bych vylezl ze záběru. A čajem se normálně ťuká, strávil jsem přes půl roku v Japonsku a Japonci si klidně čajem ťuknou. Proč berete možnost komentářů jako výzvu napsat, jen co je podle vás špatně?

@@petr.ludwig Rozepsal bych se více ke kladným i nevhodným pohledům "z mé strany" k Vámi vedenému rozhovoru s hostem, ale považoval jsem za postačující toto "malé" společenské zhodnocení a nechtěl jsem případnou "mou" kritikou Vám kazit jistě dobrý pocit, protože i mě se sdělované od magistry Fassati líbilo. Nevěděl jsem, že si hrajete na Japonsko, snad jen dle krásných šatů Pauly bylo možné usuzovat, čaj je vynikající však i ze Srí Lanky, čínský, anglický i z jiných krajových oblastí. Ale když nato přijde, rituál si můžete uskutečnit ad libitum. S vřelým pozdravem P.K.

Řekl bych, že pan Petr si na nic nehraje, prostě si ťuká čajem. Mně naopak přijde sympatický, že si někdo v Česku ťuká taky něčím jiným než pivem nebo alkoholem obecně a toto zahájení vždy velmi zajímavých rozhovorů mi přijde super. Vidíte. Co člověk to názor.

@@ngasta1713 Nechci být za puntičkáře, ale se šálkem moka kávy se také neťuká, avšak, kdo chce, může v soukromí vše. Omlouvám se, bral jsem to jako společenskou událost.