Není to vyloženě chyba, ale je dobré si uvědomit, počítat s tím a nevyčítat si, že ne všechny předměty a roky vás na medicíně musí bavit. Gympl jsem opouštěla v domnění, že už se nikdy nebudu muset učit předměty, které mě nebaví a bylo docela prozreni, že i na medicíne jsou.

Ikdyž už nejsem v prváku, stále se učím nedívat se na spolužáky, jak zvládají předtermíny a já jdu na první pokus až v 3. týdnu zkouškového. :D taky jsem se přesvědčila o tom, že ne každému můžu věřit. Někdo to na pohled zvládá, všechno umí, všechno stíhá, plánuje a nakonec už na té škole vůbec nestuduje, protože to tak vůbec nebylo. No a další kapitola je instagram. Ideální život, dokonalý student, alé málokdo sdílí i neúspěch, přitom je to úplně lidské a z chyb se člověk učí. Ale toho medika prváka to může i zdeptat, jako třeba mně. :D Supr video, vyplatilo se si to poslechnout až do konce. :)

Já si třeba v prváku uvědomila a i tak nějak pořád uvědomuju, jak je lékař fakt nedoceněný a myslím si, že opravdu většina lidí ani neví, co všechno se učíme. Prostě kolik toho lékař musí vědět, aby mohl dělat tohle “běžné” povolání. Od tý doby, co medicínu studuju pohlížím na lékaře tak nějak jinak, něco v tom smyslu jako: “Tyjo, tahle lékařka se tohle taky učila, tyjo ta musí taky vědět tyhle věci, co se teď učíme, tyjo, když ona to dala, tak já to dám taky…”. Dalo by se i říct, že mě i motivují ostatní hotoví dospělí lékaři 😅. Nevím jak to vyjádřit, doufám, že je to srozumitelný, jsem tohohle pocitu plná a chtěla jsem to jen nějak formulovat 😅.

Děkuji za skvělé videjko.V tom posledním bodě se vidím úplně moc a to v oboru Speciální pedagogiky.Opravdu jsem za ten obor velmi vděčná a neumím si představit pro mě moc nic jiného,rozhodla jsem se pro ní díky dobrovolnictví, které mě neskutečně chytlo a drží do dnes.Ale přesně zpočátku jsem viděla všechno altruisticky...a že prostě smysl života je především v dobrovolnictví a pomahání...a že vlastně já k životu toho moc nepotřebují a i čas věnovaný jen sobě jsem často pokládala za zbytečný až skoro trestuhodně,že nepomáhám. Velká hloupost to byla.I speciální pedagog, sociální pracovník,pracovník v sociálních službách....jsou PROFESE/zaměstnání a mají být řádně ohodnoceni. I v rámci dobrovolnictví jsem zažila pár chvilek,kdy bych radši byla třeba doma nebo s kamarádkou....a říkám dobrovolnictví miluju a smyslem života zatím pro mě pořád je,ale není to moje povinnost.

K tomu porovnávání se: když jsme měli přednášky z kvantové teorie, bylo to pro mě v pohodě, zatímco spolužáci s tím dost bojovali. Na první pohled to asi vypadalo, jako bych byl génius, ale ve skutečnosti to bylo jen o tom, že jsem si tyto věci studovat už dříve sám - takže pro mě to bylo opakování, zatímco ostatní to viděli poprvé. Takže se moc nesrovnávejte - možná, že ten co umí anatomii, aniž by se ji učil je zkrátka nadšenec, který to studoval už několik let předtím, než to měl ve škole. To, že je někdo na přednášce neznamená, že danou tématiku nezná z dřívějška. Například spousta studentů programování již programuje několik let, a někteří si tím i přivydělávají, a pak přijdou na úvodní kurz.

Jsi super😘

malé medičátko hahah :D

Ahoj, super video! Nejsem medik, ale jsem prvák na kombinovaném oboru. Teď po zkouškovém se v tom babrám a přemýšlím, jak na to, aby to šlo efektivněji a míň "na sílu". Všechno, co jsi řekla sedí, všechny ty věci, o kterých mluvíš dělám 🙂.Navíc jsem překvapená, že moje nadšení pro obor nezaručuje úspěšnost 😆. Víceméně jsem si to už sama uvědomila, ty jsi to pěkně pojmenovala a shrnula. Za sebe bych jen přidala, že velká chyba je tendence odkládat povinnosti, které považuju za náročné na poslední chvíli, prostě jen ze strachu, že mi to nepůjde. Typicky nějaké písemné práce atd. Další věc u mě je, že jsem na svém vysněném oboru a moji učitelé jsou lidi, kteří jsou kapacity a já je dosud znala třeba jen jako autory publikací. Takže k nim tak nějak vzhlížím a to mě stresuje. Což je už hodně individuální problém a jak si na ně zvykám, lepší se to 😀.

Ty jsi původně bruneta nebo fakt zrzka? :)