Právě jsem si poslechla tuto epizodu. Tipuju, že jsme stejný ročník, jelikož jsem také maturovala za COVIDu. Ty myšlenky, které zde uvádíš, jsou dost relevantní. Také se s nimi potýkám, až na ty existenční. Byla jsem vždy dítě, co mělo samé jedničky, ale jen z důvodu toho, že jsem šrotila celé noci. Poté to však ode mě bylo očekáváno jako něco automatického, a je to tak dodnes. Stále studuji, díkybohu je to můj poslední rok. Poslední rok však žiji s uvědoměním, že tento obor studuji nejspíše kvůli ostatním, protože jsem neměla na výběr. Mám stejný sen jako ty (working holiday visa). Vždy mě bavila korejská historie. Ke Koreji jsem se dostala přes K-pop, jako většina lidí. O koreanistice jsem také přemýšlela. Po zkušenosti s předchozím studiem a psaním absolventské práce a s tím, jaké kompetitivní prostředí koreanistika je, jsem to úplně zahodila za hlavu. Se strachem z první opravdové práce se totálně stotožňuji. S mým titulem asi také skončím někde u kasy. Nejvíc mě však děsí opovržení ostatních spolužáků. Český život mě nenaplňuje. Nějaká moje idea o životě se českem bohužel neslučuje. Jsou nějaké věci, které mě momentálně drží v pozitivním rozpoložení. Jeden z nich je dostat se z tohoto začarovaného kruhu školství. Díky práci si budu moct dovolit právě hodiny korejštiny nebo zažívat, co jsem do teď nemohla. Doufám, že se ti tvůj sen splní. 🤜🤛