Případ básníka a katolického kněze Jana Dokulila byl velmi unikátní. Před zatčením StB se mu dařilo 7 let úspěšně ukrývat. Azyl mu poskytlo mnoho farníků. StB zatýkací akce pečlivě připravovala. Pokud hrozil útěk nechala třeba celý dům obklíčit, nebo vnikla do domu a zatýkala přímo ve spánku. A pokud se už někomu podařilo před zatčením utéct, snažil se většinou dostat na Západ za železnou oponu. Tajné přebývání ve vnitrozemí bylo velice riskantní, StB měla všude své agenty.
Dokulil byl švagrem Jana Zahradníčka s nímž se blízce přátelil a který u něho na faře také bydlel. Ve 30. a 40. letech patřil do skupiny spisovatelů kolem katolického časopisu Akord, jehož redakci za války přesídlil Zahradníček na jeho faru. Jeho nově postavená fara v Uhřínově se stala ve 40. letech místem setkávání osobností jako Jan Čep, František Halas, Jakub Deml, Jaroslav Durych, Albert Vyskočil, Bedřich Fučík, Timoteus Vodička.
Za druhé světové války se podílel na ukrývání rodiny Ludvíka Svobody a Židů před transportem. Rodinám příbuzných Jana Kubiše ve farnosti zfalšoval za stanného práva rodinnou příbuznost ve výpisech z matrik, které byly určeny jako doklad gestapu.
Dokulil měl být zatčen v létě 1950, ale varoval ho okrskář. Sedm let se skrýval v okolních vesnicích u svých dřívějších farníků. Z nich lze uvést dva roky azylu u rodiny Pohlů v Geršově, dále u Josefa Vochyána v Horních Radslavicích, Stanislava Tvarůžka ve Vozratíně, Střížkov, Bítovčice a od ledna 1953 u krejčího Josefa Jelínka v Kamenici. Zde na podzim 1953 těžce onemocněl a byl mu vykopán tajný hrob, do kterého měl být v nouzi pohřben. Zachránil ho operací místní lékař Josef Dvořák (za kterou byl později také vězněn), následné léčení a péče tajně docházejících zdravotních sester však byla komplikována nedostatkem penicilinu v ČSSR. Teprve roce 1957 byl zatčen ve svém úkrytu v Kamenici u Jihlavy. Zahradníček byl mezitím odsouzen, Čep emigroval na Západ.
Dokulil byl po svém zatčení dodatečně odsouzen k dvanácti letům vězení na základě smyšleného obvinění. Na jeho trest se vztahovaly amnestie v roce 1960 a 1962, toto právo mu však nebylo přiznáno. Až 31. ledna 1965 mu byl přerušen trest ze zdravotních důvodů, na zákrok západoněmecké pobočky Amnesty International. Pokusil se obnovit svůj proces u rehabilitačního senátu v Brně, u kterého svědčila i manželka pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody a který 31. srpna 1967 předchozí rozsudek zrušil. Poté se stal na čas knihovníkem Západomoravského muzea v Třebíči a archivářem spotřebního družstva Jednota v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od 1. ledna 1968 získal státní souhlas pro kněžské působení a byl ustanoven administrátorem farnosti ve Svitávce. Účastnil se prací biblické komise a komise pro sestavení kancionálu. Zemřel v boskovické nemocnici na obnovenou nemoc 1. února 1974 a byl pochován 7. února ve Svitávce