zatim je to wtf ,ale az to rozklicujeme budeme letat ke hvezdam.

Matematika je nástroj na jednoznačný popis procesov, pri diskusii všetci vedia o čo ide. Nakoniec sa to aj tak musí overiť pokusom.

@@milanbaran7291 - Takto to väčšinou nenastáva a podla vedenia sa tvrdia odlišné názory a na to diskusia slúži.

Tato přednáška je primárně určena pro studenty bakalářského programu fyziky, takže předpokladem je, že posluchač aspoň rámcově zná struktury, které ta abstraktní matematika popisuje. Například pojem lagrangián je každému, kdo prošel teoretickou mechanikou ve 3. semestru studia fyziky na MFF jasný, ačkoliv extenze pojmu do Standardního modelu vyžaduje "ujít" ve stupních abstrakce stejně dlouhou cestu jako od jednoduchých čísel malé násobilky k Leibnitzovu-Newtonovu derivaci a integrálu. Jen v tomto případě je začátek "cesty" u těch integrálů a derivací funkcí jedné reálné proměnné. Přesnost shody předpovědí Standardního modelu jako např. dipoloveho momentu elektronu a jeho dalších charakteristik určujících jeho dynamiku v atomech(od nichž je pak odvozena v podstatě celá chemie včetné té na které jede naše dýchání nebo fotosyntéza rostlin, mezi mnoha dalšími systémy, jádra jsou na této škále v podstatě jen zdrojem centrálního "přitahování") a tudíž jeho schopnost předvídat jevy (a tím prediktivní síla) je enormní a na jednu stranu překvapivá, jak také zaznělo v přednášce. Přesnost jeho předpovědí právě třeba pro dipolový moment elektronu, který se měří velice přesně je pro člověka, který se nepohybuje v tomto oboru, naprosto nepředstavitelná. S jakou nejvyšší přesností jste kdy něco měřil? Jestli se dostanete na milimetrovou přesnost na škále jednotek kilometrů, tak pořád měříte téměř o deset řádů nepřesněji nežli je ověřena shoda predikce modelu, o kterém se tu hovoří (standardního modelu) s teoretickou předpovědí vyplývající z počítání v poruchové (sic!) teorii s pomocí těch Feynmanovských diagramů. Proč je to tak, že matematika je tak efektivním nástrojem pro modelování přírody je velká otázka, kterou asi nejpregnantněji formuloval už Eugen Wigner, ale po pravdě nikdo na ní neumí opravdu odpovědět (i když různých vachraltých "vysvětlení" jsem viděl hromadu, ale vesměs jsou triviální a poskytují je typicky lidé bez rozumné kvalifikace). TO nepřestává člověka fascinovat. Na druhou stranu je na místě se ptát jak moc "fundamentální" ty struktury jsou. Na to mířila třeba ta otázka na konci diskuse o počtu volných parametrů dosazených do teorie z měření, kde standardní model částicové fyziky potřebuje těch parametrů daleko více nežli druhá velká teorie dneška popisující vesmír jako celek a dynamiku samotného prostoru a času - a to je Obecná teorie relativity. To je ale jemnější otázka a pro její pochopení je třeba znát docela dost z fundamentální fyziky dneška a jejích matematických struktur, které tahle přednáška pěkně ukazuje (ač z důvodů pochopitelných nevysvětluje).

@ - Nejedná sa o nepresné výsledky, ale o celé rovnice v teóriách.

@@hmmh-qq jenže pod pojem rovnice se nepoučenému oku smíchá řada struktur a nástrojů, nemá smysl se bavít obecně o "rovnicích v teoriích". Pokud má takové tvrzení mít vůbec nějaký smysl, je třeba říct jaké - například tato přednáška se téměř celá točí kolem strukrur Standardního modelu, jako je například jeho lagrangián, který když umíte dosadit "do vzorečků" a počítat (viz. co tam Michal Malínský zminuje v případě Bhabhova rozptylu, to je takový konkrétní proces) tak dojdete právě k predikci výsledku experimentu. Podstatné není co si myslí kdokoliv o komplikovanosti použitých matematických struktur. Podstatné je, že dávají výsledky, jež s takovou přesností sedí s výsledky experimentů nebo pozorování kosmu. No ano, vývoj fyziky zejména od relativistické a kvantové revoluce směřuje tak daleko mimo škály naší zkušenosti, že vhodná matematika je často jediným způsobem jak zachytit tyto pozoruhodné "světy". Povídání a metafory jsou fajn, jsou užitečné pro popularizaci výsledků. Ale není to na nic, když jde o bádání a ověřování toho, že výsledky sedí s experimentem. A pokud jde o užitečnost matematickych toy modelů a nástrojů pro zkoumání možných dalších směrů vývoje, jako je to v případě fyziky za standardním modelem, jak o tom nakonec mluví Michal Malinský? Ta je naprosto zásadní. Dost se toho dotýká zde Tomáš Mančal, který zkoumá kvantové chování systémů v biologii v přednášce pro středoškolské nadšence a učitele fyziky, kterou Ludvík před pár hodinami publikoval - zde od té části, která se tematu přímo dotýká kzfaq.info/get/bejne/qqumdaiZqr2dcmw.html Ještě mě napadá, že do jisté míry je matematika v oblasti pokročilejší fyziky takovým Strážcem prahu - kdo nedosáhne do jisté základní úrovně (která se pro různé oblasti fyziky liší), může nahlédnout (a často se stává, že slova a jeho naivní představy opřené o každodenní zkušenost ho jen zmatou), ale nemůže vstoupit.